Proslov na třídním srazu po dvaceti letech

No, takže… já jsem po maturitě šel studovat na uni, ale moc mi to nešlo. Nebo mě to spíš nebavilo. Nebo možná kombinace obojího, prostě mě to nějak nechytlo. Tak jsem toho ve druhém semestru nechal, no nechal, spíš jsem tam přestal chodit a ani nevím, jak a kdy mě vyhodili. Šel jsem pracovat do jedné firmy a dlouho jsem měl mindrák z toho, že nemám vejšku. Až po letech, už jako dospělý člověk, jsem začal znova studovat, dálkově. To už bylo jiný: věděl jsem, co chci a proč, bavilo mě to a šlo mi to. No a došlo to až tak daleko, že teď na té samé uni dokonce dělám doktorát. Sice o hodně později, než to lidi obvykle dělají, můj školitel je dokonce mladší než já a mají mě tam za podivína, ale jsem rád, že jsem si tak nějak našel cestu zpátky do toho akademického světa, že ano. Ona je tam totiž spousta cenných věcí, s kterými já bych se vůbec nepotkal, kdybych se býval vlastní silou nevzchopil z toho otrávení vším akademickým, které ve mě zanechalo tohle gymnázium. A vinu za to kladu našim učitelům.

Třeba ty, náš učiteli literatury. Tys celé čtyři roky nedělal nic jiného, než žes nás týral metadaty. Metadaty o tom, jak se který spisovatel jmenoval, kdy žil, jak se jmenovaly jeho opusy a jak se to celé má kategorizovat podle jakési shůry dané ontologie žánrů. Tys svoji úlohu pochopil jakože nás musíš naplnit fakty. Samoúčelnými nahodilými fakty. K čemu nám to, prosím tě, mělo jako být dobré? Takhle se z člověka nestane znalec a milovník literatury, nýbrž ledatak knihovní katalog. A nejspíš ani to ne, skoro všechna ta samoúčelná fakta totiž člověk hned zase zapomene, protože se nevztahují k ničemu prožitému. Zapomene, a odnese si z toho jen celoživotní pocit méněcennosti, že se nevyzná v literatuře. Pročs nás radši neseznamoval s autentickými texty, nenechal nás o nich diskutovat, psát na ně recenze a kritiky, prožívat je, třídit si je do svých vlastních kategorií, bavit se o tom, co vypovídají o světě, o společnosti a o lidské duši? Takhle kdybys nás býval učil, tak bys nám umožnil osvojit si dovednosti, které by nám v životě byly k něčemu dobré a které by daly našim duším křídla. Ale to ty ne. Tys nás místo toho dávil metadaty. Asi proto, že tak bylo snadnější měřit náš výkon a známkovat nás.

A nebo ty, náš učiteli matematiky. Pod tvým despotickým vedením jsme se čtyři roky učili manipulovat abstraktní symboly, proměnné a funkce, ze vstupu generovat výstup a to pokud možno stejně přesně jako kalkulačka nebo počítač. Smysl toho nám zůstal utajen, ty ses neobtěžoval nám ho zjevit a my jsme se neodvažovali se tě na něj zeptat, protožes byl autorita a měls nad námi moc. Jako kdybys snad ani nestál o to, aby nám doklaplo, jaký je matematika zvláštní jev, který lidstvo možná objevilo a možná vynalezlo, který podpírá a vylepšuje lidský rozum, který má jednak užitečné aplikace a jednak odhaluje hlubokomyslné poznatky o vesmíru. Ne. Stejně jako tvůj kolega s literaturou i tys nás ubíjel až do otupělosti povrchnostmi, jejichž osvojení je snadno měřitelné a známkovatelné, ale které samy o sobě nemají cenu a v paměti neulpí, protože se tam nemají čeho držet.

Proč jste nám to udělali, vy dva a vaši kolegové? Proč jste takhle proplýtvali nejlepší roky našich mladých životů? Ohlížím se za naší kariérou středoškoláků a chtěl bych tam vidět dobré věci, jenže já tam vidím jen nevyužitý potenciál, zdrcené duše a abortované rozlety. Mladý člověk vstupuje do vaší školy v dobré víře, že mu to bude k něčemu dobré a že ho to povznese, ale po čtyřech letech z ní odchází ponížen, nespokojen sám se sebou a s vágním pocitem, že se mnou asi není něco v pořádku, když si nepamatuju všechna ta data.

Možná budete tvrdit, že za to nemůžete, protože jste jen implementovali, co systém diktoval, učili jste podle osnov. Tak se nad tím zamyslete a dojde vám, že vás to neomlouvá. Pro kariéru učitele jste se rozhodli dobrovolně a dobrovolně jste v ní celý život zůstali. Ano, špatný je systém, ale vy jste jeho komplicové. Bez ochotných implementátorů by systém nebyl.

Trvalo mi dlouho, než mi došlo, že já nemůžu za to, že jsem si z gymnázia neodnesl skoro nic cenného – snad kromě maturitního vysvědčení, ale o čem ono vlastně svědčí? O tom, že dovedu dlouho a soustavně provádět samoúčelné a zbytečné mentální úkony, že se dovedu podřizovat autoritám a že nemám ve zvyku zpochybňovat status quo. To všechno jsem se musel nejdřív odnaučit, osvobodit se od toho, než jsem začal moci dělat smysluplné věci. Moc jsem toho v životě nedokázal, ale o tom málu, co jsem dokázal, vám řeknu jedno: dokázal jsem to navzdory vám, ne díky vám.

No a pak chci ještě říct, že jsem ženatej, s manželkou jsme před pár lety adoptovali dvě děti a žijeme spokojeně v domku se zahradou za městem. To by bylo asi všechno. Tak, další!